Asi po měsíci náhodného hledání vysněné chatičky jsem musela s dcerkou do nemocnice asi na týden. Odjížděla jsem velmi na rychlo, protože Andulka měla vysoké horečky, zvracela a měla průjem a jak jsem házela do tašek vše potřebné z dáli jsem slyšela Tomášův hlas, že našel domeček kousek od nás, že by nebylo špatné se na něj jít podívat. Nevěnovala jsem tomu pozornost a během týdne v nemocnici jsem na ten hlas z dálky ani nevzpomněla. Když jsme se ale vrátili, měl Tomáš připravenu finanční bilanci naší rodiny, zjištěny hypotéky a udělaný plán práce, který musí v zaměstnání splnit, aby jsme zvýšené náklady spojené s nákupem domu zvládli. Svítili mu oči nadšením a s nervozitou, s jakou se chodí na první rande nebo žádá o ruku očekával můj souhlas. 

VĚDĚLA JSEM, ŽE JE ROZHODNUTO. KUPUJEME DŮM. Věděla jsem, že to ani nemusí být tenhle a ani teď, ale bylo jasné, že teď už Tomáš nehledá útulnou chatičku, ale náš nový dům a nepřestane, dokud ho nenajde. Jsem holka z vesnice. Měli jsme velkou zahradu se záhony zeleniny, spoustou ovocných stromů a taky králíky a slepice. Dům naši přestali rekonstruovat teprve minulý rok a já ve staveništi žila celý život. Dost času z dětství jsem díky své protřelé sestře trávila péčí o zahradu a zvířata. TO NIKDY! bušilo mi hlavou. Nahlas jsem ale řekla, že se na dům ráda podívám. 

Koupili jsme hned druhý dům, na který jsme se šli podívat. Krásný starý dům z dvacátých let minulého století, velká zahrada, spousta ovocných stromů a místa pro králíky, slepice, ovečku, kravičku, koníka a další domácí mazlíčky, které postupně nadšeně vyjmenovával můj čtyřletý syn.